Vídeňská secese a beuronští umělci

Koncem 19. a hlavně na počátku 20. století vzniklo ve všech větších městech Evropy nové umění zvané secese – z latinského slova secessio, což znamená oddělení, odštěpení mladých umělců od starší generace. Právě proto se toto hnutí v Německu nazývá Jugendstil – styl mladého věku.

Za předchůdce secese se označuje Paul Gauguin, který od roku 1887 rozvíjel styl s převahou vlnovek. I plaménkové období Vincenta van Gogha by se dalo pokládat za jakousi její předzvěst, rovněž mnohé symbolisty (třeba Moreaua), některé Nabisty a další umělce známější spíše svými fantasticky nebo expresionisticky laděnými díly (Edvard Munch) můžeme právem označit za předchůdce secese, a to pro zvláštní, tajuplnou atmosféru i silně ornamentální kresebný styl jejich prací. Secesi (konkrétně Alfonse Muchu) ponejvíce ovlivnilo umění beuronských umělců. Ještě složitější a rafinovanější umělecké pojetí ovlivněné beuronskými umělci se ukázalo v roce 1902 na výstavě Vídeňské secese v kompozici Gustava Klimta, jehož andělé na vlysu k Beethovenově soše až příliš nápadně připomínaly beuronské anděly z roku 1874.

Stejně jako Lenz chtěli i secesionisté svým novým, otevřeným, experimentálním postojem čelit klasické realistické tradici a oficiálnímu akademismu. Chtěli komunikovat se současnými umělci, proto vedle svých členů nabízeli místo i dalším umělcům evropské scény. Ve stejném roce svého založení postavili i novou výstavní síň, která neměla připomínat muzea 19. století, ale spíš navazovat na původní renesanční paláce. Klimt podal dokonce návrh, na kterém byly zřetelné formy řeckých a egyptských chrámů (podobné architektonické návrhy nalezneme o několik desítek let dřív u zakladatele beuronského umění Lenze). Nakonec vyhrál návrh architekta Josepha Maria Olbricha, rodáka z Brtnice na Moravě, který se nechal inspirovat stejně jako Lenz pohanskými stavbami. V roce 1898 byla budova dokončena. Převažovaly na ní třírozměrné geometrické obrazce – krychle a koule.