V roce 1891, kdy byl kostel sv. Gabriela v Praze na Smíchově vysvěcen kardinálem Schoenbornem, beuronští benediktini v čele s P. Desideriem Lenzem začínají s výmalbou kláštera i kostela podle jeho návrhu. Pracují zde i ti nejznámější umělci Beuronské školy jako například Jan (P. Willibrord) Verkade, jehož dílem je například postava biskupa a benediktina svatého Vojtěcha na jižní zdi lodi kostela.
Jan Verkade (1868-1946) se narodil v Zaandamu v severním Nizozemsku, kde jeho otec vlastnil firmu na výrobu čokolády, která dodnes pod jménem Verkade-čokoláda existuje. Jan Verkade byl z dvojčat, mladší bratr Eduard se stal divadelním režisérem a hercem, jejich sestra Anna se provdala za malíře Jana Voermana, který se stal Verkadeho učitelem poté, kdy po dvou nespokojených studijních letech Verkade opustil amsterodamskou akademii. Než Verkade ve svých dvaadvaceti letech odešel do Francie, zhlédl v roce 1890 na výstavě v Bruselu práce Vincenta van Gogha, a dokonce se potkal i s jeho matkou. V Paříži Verkadeho seznámil holandský malíř Meijer de Haan s Paulem Gauguinem a Paulem Serusiérem. Verkade pracoval v Serusiérově ateliéru a s Pierrem Bonnardem, Mauricem Denisem, Henrim Ibelsem a Paulem Ransonem založil na základech symbolismu, okultismu a esoterismu skupinu NABIS/Proroci (moderního umění). Později se k nim přidali Armand Seguin, Edouard Vuillard a Kerr-Xavier Roussel.
Do roku 1892 Nabisté v Paříži několikrát vystavovali, z čehož nejdůležitější byla 2. výstava impresionistů a symbolistů.
V tomtéž roce odjel Verkade s dánským malířem Morgensem Ballinem do Bretaně, kde se Verkade díky theosofii a katolickým venkovanům natolik sblížil s katolicismem, že se v létě téhož roku dal pokřtít jezuity ve Vannes (Verkade pocházel z rodiny Mennonitů1, ale jako Mennonita se pokřtít nikdy nedal).
Další cesta s Ballinem byla do Itálie za poznáním umění rané renesance. Žili ve Florencii a ve františkánském klášteře ve Fiesole, kde se o půl roku později nechal pokřtít i Ballin, který byl židovského původu.
V klášteře ve Fiesole (severně od Florencie) Verkade zůstal několik měsíců, zatímco Ballin musel narukovat do Dánska na vojnu. V roce 1894 vystavoval Verkade v Kodani své obrazy z Bretaně a ve stejném roce se rozhodl pobýt nějaký čas v benediktinském klášteře v Beuronu v jihozápadním Německu, který navštívil už rok předtím. Stal se zde oblátem2 a přijal výuku malby založenou na principech Beuronské umělecké školy.
Beuronské umění používalo pro předlohu malby přesný geometrický kánon, který umělce ale zároveň svazoval. Verkade chtěl skloubit umění s odkazem Božím, což mu víc než prorokování moderny Nabistů splňovalo beuronské umění, které čerpalo z toho, co po sobě zanechali umělci z nejstarších dochovaných historických etap od doby egyptské až po renesanci.
V roce 1897 vstoupil Verkade v Beuronu do noviciátu benediktinů, o pět let později byl vysvěcen na kněze a dostal řeholní jméno Willibrord.
V Praze beuronští benediktini od roku 1888 stavěli a posléze vymalovali klášter a kostel sv. Gabriela na Smíchově. Pracoval zde i Verkade. Navštívil ho tady jeho francouzský přítel Paul Sérusier, který o beuronském umění poprvé napsal do pařížského časopisu Occident.
Beuronská umělecká škola byla činná v Německu, Rakousku, Belgii, Itálii, Čechách a díky Nabistům i ve Francii a v Holandsku. Verkade hledal vedle svého malířského talentu naplnění Hospodinových nařízení, neboť kdo následuje Boha, zdědí tento svět i svět, který přijde, protože vše bylo tvořeno s pomocí míry, počtu a váhy. Ačkoli dodržování duchovního odkazu Beuronské umělecké školy bylo pro Verkadeho mnohem obtížnější než jít svobodomyslnou cestou moderního malíře, v jeho úsilí v hledání absolutního umění ho naplnilo.
1. Mennonité odvozovali svůj název od holandského kněze jménem Menno
Simons, který shromáždil v r. 1536 rozptýlené anabaptisty (novokřtěnce)
ze severní Evropy do tolerantního Holandska. Mennonité byli pacifisté,
byli po téměř čtyři století v Evropě pronásledováni jak církevními
(katolickými i protestantskými), tak i světskými úřady.
Tisíce zemřely jako kacíři.
2. Oblát je v katolické církvi dospělá osoba žijící mimo klášter,
ale zachovávající řeholní pravidla.
Byly to i děti odevzdané rodiči klášteru k přípravě na řeholní život,
u beuronských benediktinů to byli chlapci, kteří byli školeni
v pochopení kánonu a beuronské malby.