V roce 1891 byl kostel sv. Gabriela v Praze na Smíchově vysvěcen kardinálem Schoenbornem. Beuronští benediktini v čele s P. Desideriem Lenzem začali s výmalbou kláštera i kostela dle jeho návrhu. Pracují zde i ti nejznámější umělci Beuronské školy jako například Jan (P. Willibrord) Verkade, jehož dílem je například postava biskupa a benediktina svatého Vojtěcha na jižní zdi lodi kostela.

Jan Verkade (1868-1946) se narodil v Zaandamu v severním Nizozemsku, kde jeho otec vlastnil firmu na výrobu čokolády, která dodnes pod jménem Verkade-čokoláda existuje. Jan Verkade byl z dvojčat, mladší bratr Eduard se stal divadelním režisérem a hercem, jejich sestra Anna se provdala za malíře Jana Voermana, který se stal Verkadeho učitelem poté, kdy po 2 nespokojených studijních letech Verkade opustil amsterodamskou akademii. Než Verkade ve svých 22 letech odešel do Francie, zhlédl v roce 1890 na výstavě v Bruselu práce Vincenta van Gogha, a dokonce se potkal i s jeho matkou. V Paříži Verkadeho seznámil holandský malíř Meijer de Haan s Paulem Gauguinem a Paulem Serusiérem. Verkade pracoval v Serusiérově ateliéru a s Pierrem Bonnardem, Mauricem Denisem, Henrim Ibelsem a Paulem Ransonem založil na základech symbolismu, okultismu a esoterismu skupinu NABIS/Proroci (moderního umění). Později se k nim přidali Armand Seguin, Edouard Vuillard a Kerr-Xavier Roussel.

Do roku 1892 Nabisté v Paříži několikrát vystavovali, z čehož nejdůležitější byla 2. výstava impresionistů a symbolistů.

V tomtéž roce odjel Verkade s dánským malířem Morgensem Ballinem do Bretaně, kde se Verkade díky theosofii a katolickým venkovanům natolik sblížil s katolicismem, že se v létě téhož roku dal pokřtít jezuity ve Vannes (Verkade pocházel z rodiny Mennonitů ¹, ale jako Mennonita se pokřtít nikdy nedal).

Další cesta s Ballinem byla do Itálie za poznáním umění rané renesance. Žili ve Florencii a ve františkánském klášteře ve Fiesole, kde se o půl roku později nechal pokřtít i Ballin, který byl židovského původu.

V klášteře ve Fiesole (severně od Florencie) Verkade zůstal několik měsíců, zatímco Ballin musel narukovat do Dánska na vojnu. V roce 1894 vystavoval Verkade v Kodani své obrazy z Bretaně a ve stejném roce se rozhodl pobýt nějaký čas v benediktinském klášteře v Beuronu v jihozápadním Německu, který navštívil už rok předtím. Stal se zde oblátem ² a přijal výuku malby založenou na principech Beuronské umělecké školy.

Beuronské umění používalo pro předlohu malby přesný geometrický kánon, který umělce ale zároveň svazoval. Verkade chtěl skloubit umění s odkazem Božím, což mu víc než prorokování moderny Nabistů splňovalo beuronské umění, které čerpalo z toho, co po sobě zanechali umělci z nejstarších dochovaných historických etap od doby egyptské až po renesanci.

V roce 1897 vstoupil Verkade v Beuronu do noviciátu benediktinů, o 5 let později byl vysvěcen na kněze a dostal řeholní jméno Willibrord.

V Praze beuronští benediktini od roku 1888 stavěli a posléze vymalovali klášter a kostel sv. Gabriela na Smíchově. Pracoval zde i Verkade. Navštívil ho tady jeho francouzský přítel Paul Sérusier, který o beuronském umění poprvé napsal do pařížského časopisu Occident.

Beuronská umělecká škola byla činná v Německu, Rakousku, Belgii, Itálii, Čechách a díky Nabistům i ve Francii a v Holandsku. Verkade hledal vedle svého malířského talentu naplnění Hospodinových nařízení, neboť kdo následuje Boha, zdědí tento svět i svět, který přijde, protože vše bylo tvořeno s pomocí míry, počtu a váhy. Ačkoli dodržování duchovního odkazu Beuronské umělecké školy bylo pro Verkadeho mnohem obtížnější než jít svobodomyslnou cestou moderního malíře, v jeho úsilí v hledání absolutního umění ho naplnilo.

1. – Mennonité odvozovali svůj název od holandského kněze jménem Menno Simons, který shromáždil roku 1536 rozptýlené anabaptisty (novokřtěnce) ze severní Evropy do tolerantního Holandska. Mennonité byli pacifisté, kteří byli po téměř 4 století v Evropě pronásledováni církevními (katolickými i protestantskými) a světskými úřady. Tisíce zemřely jako kacíři.
2. – Oblát je v katolické církvi dospělý žijící mimo klášter, ale zachovávající řeholní pravidla. Ale mohly to být i děti odevzdané rodiči klášteru pro přípravu na řeholní život, u beuronských benediktinů to byli chlapci, kteří byli školeni v pochopení kánonu a beuronské malby.