V Beuronu, kde je horní Dunaj jako úzká říčka teprve 70 kilometrů „starý“, byl podle pověsti založen první klášter už v roce 777. První písemný doklad o klášteru v Beuronu pochází z roku 1097 a byl to jeden z nejstarších augustiniánských klášterů v Německu. Dodnes patří pod ochranu svatého Martina z Toursu. Na začátku 19. století byl zrušen, roku 1862 díky donátorce Catherině von Hohenzollern zde založili Placidus a Maurus Wolterové benediktinský klášter, kde slavení liturgie oživili doprovodem gregoriánského chorálu. V roce 1868 se klášter otevřel novému umění sochaře Petera (P. Desideria) Lenze, který se dopracoval k vlastní umělecké teorii: S pomocí „estetické geometrie, svaté míry a číselných proporcí“ Egypťanů sestavil kánon, s jehož pomocí doufal vytvořit „svaté umění“.

Beuronští benediktini přišli do Prahy do Emauz roku 1880, když museli v době Bismarckova kulturního boje Beuron opustit. Emauzský klášter pro ně získal pražský kardinál Schwarzenberg. Po sedmi letech pobytu v Emauzích se jim klášter v Beuronu vrátil opět zpět. Emauzy tak patřily do Beuronské kongregace, beuronští benediktini tu žili do roku 1941, kdy nacisté klášter zkonfiskovali. V únoru 1945 byl při spojeneckém náletu velmi poškozen zejména Emauzský kostel. V šedesátých letech dvacátého století byla na emauzském kostele postavena betonová křídla navržená architektem Františkem Černým, která připomínají vztyčená křídla beuronských andělů. Beuronské malby kostela a Císařská kaple byly obnoveny až po roce 1990.