Když beuronští benediktini ve druhé polovině 19. století stavěli v historizujících slozích, nemá Beuronská umělecká škola s historismem nic společného. Lenz nebyl architekt, přesto se léta zabýval architektonickým pojetím „Ideálního kostela“. Tento ideál chtěl docílit dosažením nejvyšší dokonalosti na základě kolektivní spolupráce.

„Ideální kostel“ v mnohém napodoboval Jeruzalémský chrám. Měl stát na posvátném místě, viz Gn 29,16: Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl! Bál se a řekl: Jakou bázeň vzbuzuje toto místo, není to nic jiného než Dům Boží, je to brána nebeská. Chrám je sice lidským dílem, ale místo, na kterém stojí, je od Boha.

Lidé vstupovali napřed na území zvané profanum, předchrámí, které nebylo narozdíl od chrámu posvátné. Lenz si byl vědom, že před vstupem na posvátnou půdu je třeba se zklidnit. Nádvoří tak bylo místo k poučení, k uvažování i k rozjímání, neboť člověk není vždy schopen se modlit. Dva sloupy, kterými se vstupovalo do předchrámí symbolizovaly stejně jako u Jeruzalémského chrámu dva stromy v ráji, strom života a strom poznání. Nádvoří obklopovala sloupová galerie, ve které Lenz vyjádřil obrazem i slovem dějiny Izraelitů, tedy scény ze Starého zákona od prvního hříchu lidstva, zmatení v podobě Babylonské věže, povolání Abrahama atd. Ve středu nádvoří stála velká socha Panny Marie značící květ, který vyrostl z kořene Jesse, z něhož jak prorokovali proroci, vzejde nová ratolest z rodu Davidova. Sochu Marie obklopovalo deset ženských postav ze Starého zákona. Lenz měl na mysli, že Židovství nám přineslo Marii, Maria nám dala Krista, a proto v následujícím druhém prostoru je znázorněna doba, ve které se stal Kristus člověkem. Tento prostor sloužil výuce, zdejší malby jsou ze života a učení Ježíše Krista, tedy z Nového zákona.

Třetí prostor je vyvýšen, stoupá se do něho po schodech, před pilíři stojí dvanáct apoštolů. Zde se nachází obětiště – oltář ve vyvýšeném presbytáři. Po jeho obou stranách jsou postavy kněží a nad nimi se vznášejí andělé, kolem je Křížová cesta a za oltářem je přes celou zeď obraz Ukřižování.

Odtud vede chodba lemovaná po obou stranách anděly do rotundy, která je zároveň svatostánkem. Sem smějí jen kněží. Vymalování rotundy má symbolizovat slavení zvěstování Božího slova jako při mši Gloria (Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle…)

V roce 1898, po padesáti letech vlády císaře Františka Josefa, byla k tomuto výročí vypsána soutěž na stavbu Jubilejního kostela. Kostel měl stát na břehu řeky Dunaje vedle mostu Reichsbrücke ve Vídni. Po smrti císařovy choti Alžběty byl projekt rozšířen o kapli a doba podání návrhů byla prodloužena do konce února 1899. Lenz měl vizi kostela zcela jasně ve svých představách, protože se opakovaně zabýval návrhem „Ideálního“ kostela, ale opat Placidus Wolter mu účast na soutěži zakázal. Přesto se dochovaly 4 plány a to včetně půdorysu.

Na prvním navrhl Lenz třílodní bazilikální stavbu s dominantním západním vstupem, s vyvýšenou úzkou příčnou lodí, ještě vyšším presbytářem a s apsidou ve tvaru podkovy. Na konec severní příčné osy umístil kapli s vlastní předsíní věnovanou tragicky zesnulé císařovně Alžbětě.

Kostel byl vyvýšen nad ochozy. Vedly sem dvoje schody, jedny ze severu a druhé ze západu. Západní schodiště hlídali lvi. Na jihozápadě stála zvonice.

Na druhém plánu použil Lenz různé architektonické slohy, které se hierarchicky stupňovaly: Sloupy a předsíň připomínaly řecké chrámy, loď kostela byla navržena podle raně křesťanských bazilik, kněžiště bylo ve slohu předrománské rotundy, ale veliké jako italské renesanční centrální stavby a k tomu romanizující věž. Uprostřed atria stála opět velká socha Panny Marie. Pod sloupy na průčelní vysoké zdi byly namalovány monumentální postavy andělů.

Kromě kaple sv. Maura nedaleko Beuronského kláštera se v beuronské architektuře žádné další stavby nerealizovaly.